Zlu se snad nemůže dařit pořád, ne?

Na začátku devadesátých let minulého století se svět jevil poměrně nadějně. Ruská říše zla se zdála být poražena, bipolární svět s nebezpečím války tím padl. Čína bojovala s ekonomickými problémy a vypadalo to, že bez změny režimu nepřežije, Amerika se i po prezidentu Reaganovi ještě držela selského rozumu a zdála se být slušným vzorem demokracie. Evropské státy spolupracovaly tam, kde to mělo logiku a ekonomický smysl. Československo mělo před sebou jasnou budoucnost budování svobodné země západního střihu. O necelých třicet let později je ale všechno trochu jinak. 

Současné Rusko veřejně lituje rozpadu Sovětského svazu, okupuje několik sousedních zemí, válčí na straně diktátora v Sýrii, masový vrah Stalin je respektovanou součástí historie. Voliči většinově a opakovaně dávají svůj hlas Putinovi, který pro ně ztělesňuje sny o velikosti a významu jejich země. Jeho trojským koněm v Evropě není nikdo jiný, než prezident Zeman, ochotný v jeho prospěch i lhát, třeba o novičoku…

Čína se stala ekonomickou velmocí, protože západní svět usoudil, že to bude ekonomicky výhodné. A také proto, že se zdálo nemožné kombinovat komunistický režim se svobodou kapitalismu. Jenže ono to nějak možné je. Čína zůstala totalitní zemí, kde jsou možné i takové hrůzy, jako vraždění studentů tanky na náměstí Nebeského klidu, tisíce umučených politických vězňů, dokonce nucené odebírání orgánů. Generálního tajemníka čínské komunistické strany však přijímá i britská královna. Jen skutečně malou rudou třešničkou na tomto nechutném dortu je opět Zeman, pro kterého jsou čínští přátelé představiteli systému hodného následování.

Československo se rozpadlo. Nebyl jsem tím nadšen a ani dnes nejsem. Ale stalo se. Slovensko dnes bojuje s vládní mafií, televize a rozhlas se zbavují kritiků režimu. Jednoho kritika, novináře Kuciaka, se kdosi zbavil velmi drsně – zavraždil jej i jeho přítelkyni. Po čtyřech měsících vyšetřování sdělil prokurátor to, co všichni dobře vědí od prvního dne: vraždu novináře si objednali ti, o nichž psal a jeho přítelkyně byla jen v nevhodnou dobu s ním. Optické změny ve vládě problémy Slovenska nevyřeší. Doufejme, že změnu poměrů přinesou lidé v ulicích.

Česko prochází drsným testem odolnosti demokratických institucí. A zatím prohrává. Babiš, podporován samolibým egomaniakem z Hradu a pohrobky komunistické strany, ničí jednu instituci za druhou. Někdy jde o moc, jindy zase o zastavení vyšetřování jeho podvodů. S nostalgií dnes vzpomínám na dobu, kdy mně nejvíce vadilo socialistické šílení levicových vlád. Ohrožovalo sice zdravý rozum, ale ne demokracii.

A naděje na závěr: žádný strom neroste do nebe. Lidem snad už brzy začne docházet, s kým mají tu čest. V Moskvě, Pekingu, Bratislavě, Praze či kdekoli. Svoboda je příliš krásná a vzácná na to, abychom ji vyměnili za hloupý populismus, ne-li za diktaturu.

Přeji hezké léto a prozření voličů, dokud je čas.

Váš
Milan Boehm

P.S. Velice brzy očekávejte ve vašich schránkách tištěný Megazín